Svobodný je ten kdo zví, co to znamená, a bude na té pravdě trvat
Sté výročí počátků největšího podvodu dějin?
Jan Zeman ( více o autorovi )
Píše se rok 1907. Velká krize, která zasáhla americkou ekonomiku, vedla ke krachu burzy a velkého množství bank. Následují úvahy o reformě amerického systému emise měny. V roce 1913 tak spatřil světlo světa zákon o Federální rezervním systému (FED) a také 16. dodatek ústavy, autorizující Kongres k vybírání tzv. federální daně z příjmu. Souvislost? Její výnos byl od počátku určen převážně k placení úroků (v současnosti 5,25%), které si FED (ve skutečnosti zcela soukromý bankovní trust) za emisi dolaru účtuje. O obojím se dodnes vedou spory. V případě 16. dodatku je od počátku zpochybňován samotný proces jeho ratifikace a někteří argumentují, že ho řádně ratifikovaly pouze 4 státy federace a tudíž jeho uvedení do platnosti nikdy nebylo legální. Je to dodnes předmětem neutuchajících sporů.
V případě Federální daně z příjmu pak byla na tomto nejasném základě zpochybňována jak její ústavnost tak i její aplikovatelnost. Již v roce 1916 například rozsudek nejvyššího soudu vyslovil závazný názor, že 16. dodatek žádné nové právo Kongresu k vybírání daní nezavedl.
Zákon o federální dani z příjmu byl do dnešního dne výrazně změněn celkem 6 krát. Postupně z něj vymizela jasnost. Podrobným studiem zákona a historie jeho změn lze, ale dovodit, že žádná ze změn patrně nikdy nezavedla povinnost placení federální daně z příjmu zaměstnanci, kteří jsou občany Spojených států a pracují pro zaměstnavatele se sídlem ve Spojených státech, ani zdanitelnost jejich příjmů z úroků z vkladů u amerických bank.
Čtete dobře, ale raději to zopakuji: Ve Spojených státech patrně neexistuje a nikdy neexistoval žádný zákon, který by zaváděl federální zdanění příjmu z práce amerického občana pro amerického zaměstnavatele a ani z úroků jeho vkladů u amerických bank.
Přesto je tato daň plošně vybírána. A to často velmi hrubým a vyděračským způsobem po zuby ozbrojenými agenty federálního berňáku (IRS). Když jsou při tom ale daňoví úředníci vyzýváni, aby předložili zákon, který je k vybírání federální daně z příjmu od zaměstnanců opravňuje, buď zarytě mlčí a nebo začnou tazatele urážet a když nezaplatí, zabaví jeho majetek a stíhají ho. Odpovědi se nikdo nedočkal, zákon nikdy nepředložili, protože žádný takový zřejmě prostě neexistuje (jakkoli se tak patřičně tlustý Internal Revenue Code upravující federální daň z příjmu snaží co nejnejasněji tvářit, a dovodit z něj výše zmíněný překvapivý fakt vůbec není právnicky triviální). Viditelně jsou k této vyděračské taktice školeni, takže naivní občan nemá zpravidla šanci.
Z historie federálního zákona o dani z příjmu lze též důvodně usuzovat, že jeho časté měnění a znejasňování bylo možná záměrné, třeba proto, aby se v něm nikdo nevyznal, podvod se neprovalil a stát nepřišel o nelegální fiskální příjem a potažmo: Federální rezervní systém o zásadní část svých příjmů z úroků uvalených na emitovaný dolar. Že se vám to zdá absurdní a jak může takový podvod, takových rozměrů fungovat tak dlouho? Řeknete asi: v tom musí být nějaký háček. Ano, je: patří už k lidské přirozenosti, že zvolat "král je nahý" se téměř nikomu nechce. I proto, že kdyby to řekl někdo významný, s jistotou by to vyvolalo okamžitou ekonomickou krizi. A to by mohlo být pro všechny setsakra drahé.
Federální daň z příjmů a její patrně nezákonné uvalování má ale kromě tisíců zničených lidských osudů na svědomí i mnohem závažnější důsledky. Například: jen od zaměstnanců v roce 2005 takto federální úřady vybraly přes 900 miliard dolarů (od korporací méně než 300 miliard). A nemylte se: nepoužily se na stavbu silnic, železnic, škol a nemocnic, zaplatily se s nimi úroky Federálnímu rezervnímu systému, patrně nic jiného, který pak tyto astronomické příjmy užil jen k dalšímu upevňování své hegemonie, která jí dává téměř neomezené nástroje k finanční kontrole americké ekonomiky a potažmo politiky.
Odhadneme-li, byť jen hrubě, kolik se takto vybralo za dobu existence federální daně z příjmu a kolik pak zaplatilo Federálnímu rezervnímu systému, skončíme nutně u čísla, které vyráží dech a které je řádově porovnatelné se současnou nominální výší amerického dluhu veřejných financí - astronomickou sumu téměř devíti tisíc miliard dolarů - se kterým si nikdo neví rady.
Nicméně znění 3. a 4. oddílu 14. dodatku Ústavy Spojených států, by k tomu v případě odvahy dokázalo, že je to skutečně podvod (a tichá, ale nepochybně ozbrojená a násilná vzpoura IRS proti občanům a federálním zákonům) dalo vládě a Kongresu Spojených států přinejmenším teoreticky do ruky nástroj, kterým by bylo možné státní dluh Spojených států legálně vynulovat a zároveň se zbavit příživnického molocha, jehož politika nyní vede americkou ekonomiku i samotný dolar už zcela viditelně do krize nevídaných rozměrů. Z dlouhodobého hlediska klesla kupní síla dolaru od zavedení FED o 2100%. Skeptici říkají, že na svědomí to má pravděpodobně především zrušení zlatého standardu v roce 1933 (a tím počátek rušení krytí dolaru) a celkový vývoj světové ekonomiky. Obojí mělo ovšem s politikou FED mnohé do činění.
Jakákoli systémová změna by ale potřebovala silné a odvážné politiky. Takovým byl například prezident Andrew Jackson, který v roce 1832 vetoval obnovu kontraktu s tzv. Druhou Bankou Spojených států (1833 přestala spravovat státní aktiva, vydávat dolar 1836, zanikla 1841). Andrew Jackson byl prvním prezidentem Spojených států, na nějž byl (1835, neúspěšně) spáchán atentát. Stejně vetoval banku i prezident John Tyler.
Na straně veřejnosti existuje proti placení federální daně z příjmů celé hnutí tzv. Tax-protesters. Pochopitelně - komu by se chtělo platit daně. Jejich argumenty jsou však velmi často právně zmatené a proto naprostou většinu soudních procesů prohrávají. Velmi zajímavým je případ Larkena Rose, který napsal celou knihu a natočil i film, který velmi jasně a přesvědčivě argumentuje nepodloženost federální daně z platu a úroků. Poukazuje na článek 861 IRC, který toto zdanění výslovně spojuje pouze s aktivitami, v nichž figurují firmy nemající sídlo ve Spojených státech. Když se pak sám dostal k soudu, soudce jednoduše porotě "instruoval", že článek 861 zákona není žádný "argument", Larken proces prohrál a dostal 15 měsíců a 10000$ pokuty. Se soudci, pro něž zákon není "argumentem", máme ale i u nás letité zkušenosti a víme, o co jde. Celý proces tak vlastně vrhá ještě více pochybností, jak se to vlastně má ve Spojených státech nejenom se zněním zákonů, ale i jejich frivolním uplatňováním soudní mocí. Vzhledem k výsledku případu Illinois vs. Harrell, což je jeden z prvních případů, kdy odpůrce daní vyhrál u soudu, a skutečnosti, že to bylo právě proto, že soudce nebyl porotě schopen ukázat žádný článek zákona, který by Harrellovu daňovou povinnost podložil, ačkoli ho o to porota žádala, zdá se, že stále není nijak vyloučeno, že má Rose se svým argumentem v podobě článku 861 pravdu, jen prostě "nemůže" vyhrát soud, protože by to možná vedlo ke státnímu bankrotu. Tomu by nasvědčovala i masivní propaganda IRS a ministerstva spravedlnosti kolem jeho případu.
Na straně "nezávislých" přívrženců IRS a FED naopak existuje celá rozsáhlá propaganda, např. různých "tax-protestersFAQ" na internetu, která již pronikla i do Wikipedie a která se snaží celý tento podvod zakrýt nánosem citací neúspěšných soudních kauz a občas zavádějícími výklady zákona, aby tak prý chránila "daňové poplatníky" od nebezpečného fanatismu, které je může dostat do vězení. Z množství prohraných kauz se zatím zdá, že mají alespoň v tomto víceméně pravdu.
Protože je federální daň z příjmu a její následné použití na placení úroků Federálnímu rezervnímu systému jedním z nevýznamnějších fiskálních příjmů a zároveň výdajů Spojených států, lze se důvodně domnívat, že Kongres je vlastně finančním rukojmím FED, který však nijak nespravuje a jehož moc není schopen nijak kontrolovat, neboť jeho představenstvo jmenuje prezident.
Jenže právo emitovat měnu je dáno v 8. oddílu 1. článku Ústavy Spojených Států zcela výslovně Kongresu, stejně jako stanovovat její domácí a zahraniční kursy. Jmenování činovníků FED je tedy ze strany prezidenta od počátku patrně neústavní, stejně jako jejich činnost. Prezident ani FED tyto práva nemají a nemohou mít, neboť jsou Ústavou odpočátku výslovně svěřena Kongresu a tudíž je Kongres nemůže delegovat bez změny Ústavy.
Toto je také jedna z klíčových částí celého podvodu, který Spojené státy a jejich občany dostal do područí bank, de-fakto ještě mnohem horšího, než bylo to feudální, z kterého se válkou za nezávislost osvobodily.
Podvod je tak založen i na letité propagandě viditelně nesprávného výkladu Ústavy a pravomocí daných jednotlivým ústavním institucím (především na mýtu o "prezidentském systému", vykládaném téměř se všemi znaky konstituční diktatury - vzhledem k důvodným podezřením z manipulace volbami a prezidentovu dekretovému zákonodárství - směřujícím de-facto k realizaci tohoto modelu. Podobně tak mýtus, že si federální Kongres a Vláda mohou dělat, co chtějí, a ne jen to, co jim dovoluje Ústava, jak zcela jasně definují články 9. a 10. Bill of Rights.) Proč se do toho Kongresu moc nechce šťourat může být ale poměrně jasné, uvědomíme-li si, o kolik peněz se jedná a jakým převratem by tedy zrušení FED a znovuzavedení kryté měny muselo být. Takže se raději problém moc nevytahuje.
Možná nás to tady v Evropě ani nevzrušuje a řekneme si ať ti američané platí, když jsou tak hloupí. Ale přesně to děláme i my. Měli bychom si také uvědomit, že jejich osud se nás nyní, ať chceme nebo ne, týká více, než kdy předtím.
Nebylo by pro Vládu, Kongres Spojených států a především tamní veřejnost po sto letech konečně přece jen na čase, přestat strkat hlavu do písku a platit a platit? A namísto toho si raději - místo bombardovací výuky Iráčanů demokracii, či přípravy naprosto absurdní nukleární války proti Iránu na objednávku Izraele - zamést důkladně za vlastním prahem a koupit si za ušetřené peníze něco užitečného? (Na hlavu to dělá jen na zmíněné dani přes 3000$ ročně, za to se už něco pořídí, nemyslíte?) Zákonodárnou, soudní, policejní i vojenskou moc k tomu nepochybně mají Spojené státy dostatečnou, aby mohlo být právo prosazeno, nebo alespoň jasně oficiálně řečeno, jaký je výklad zákona.
Stát, který tak všudypřítomně vyzdvihuje hrdost na svou svobodu a sílu a není přitom možná ani schopen ochránit ve světě téměř unikátní svobody a práva svých vlastních občanů před nebezpečnou bandou chamtivých bankéřů a fenďáků (na jejichž ziscích ve výsledku navíc nevydělává), ani ochránit základní práva svého zákonodárného shromáždění, by působil (ve světle řečeného) v roli aspiranta na "světového četníka" vysloveně směšně - kdyby to nebylo tak smutné a nebezpečné pro celý svět.
-------------------------------------------------------------------------------
6.7.2007
Na základě svého článku Počátek největšího podvodu dějin?, který jsem 4. července 2007 k 231 výročí Deklarace nezávislosti Spojených států amerických zveřejnil v Britských listech - v plném znění i s ilustracemi je zveřejněn na 911blog.yweb.sk, jsem dostal kromě dalších ohlasů rozezlený email od bohužel anonymního čtenáře, ve kterém píše (cituji, vysloveně sprosté urážky vynechávám):
"...americká ústava žádné právo emitovat měnu Congressu USA nedává...clausa I/8/5, kterou ve své konspirátorské ignoranci ukazujete se týče ražby mincí...kupní síla dollaru nemá nic společnýho s jeho krytím nebo nekrytím...zlatej standard by tak nejvíš dollar pohřbil nadobro...A nemá nic společnýho s blahobytem..."
Neodpustím si, že na konci emailu mě autor odkazuje na film Moneymasters a označuje mě za "kryptozionistickou s...."
Udělám v tomto případě výjimku a odpovím i na anonymní email, neboť si myslím, že věc je tak důležitá pro souvislost se samotnými základy současné situace světa, že by měla být předmětem (třeba i jakkoli vášnivé) diskuse.
Vezmu to od konce a na přeskáčku, protože ačkoli je email z lidského hlediska sprostý, opsahuje zajímavé myšlenky, o kterých by se mělo diskutovat a které v ostatních, sice slušných ale bezzubých, ohlasech postrádám:
1) Musím říci, že sionistou ani krypto- s.... nejsem. Autor emailu se patrně tak rozčílil, že buď nedočetl můj článek do konce, a nebo že by se se tou anonymní projekcí ozvala ona příslovečná potrefená husa?
2) Znění clausy I/8/5 americké Ústavy týkající se peněz je:
"The Congress shall have power...To coin money, regulate the value thereof, and of foreign coin, and fix the standard of weights and measures;"
Tedy česky: "Pravomocí Kongresu je...razit peníze, upravovat jejich hodnotu a hodnotu cizích peněz a stanovit jednotné váhy a míry;"
Zdá se, že zde by bylo zajímavé ohnisko sporu, jelikož autor ohlasu poukazuje na okřídlený argument s "ražbou mincí" .
Udělám si nyní výlet do právní lingvistiky, abych vysvětlil, co jsem poukazem na I/8/5 měl na mysli a jaký je tedy můj názor.
Slovo je podstatou a jednotkou "litery" zákona, pojem, který vyjadřuje je podstatou jeho "ducha". Definice a užití slov ve vztahu k jejich význam, z logiky věci, nutně vždy definici zákonů předchází. Platí pravidlo, že jestliže jednou zákon ustanoví nějaká slova a jejich spojení právním pojmem, platí toto spojení až do doby, kdy není výslovně definováno, že znamená něco jiného, nebo jako právní ustanovení zrušeno. Takové nové definici se pak říká "pozitivní právo", které bývá dáváno v právní teorii do kontrastu s "právem přirozeným", což je pojem, který lze dobře vztáhnout na předchozí princip prvodefinice.
Zastavme se nyní u výrazů "coin money" a "foreign coin".
"Coin money" znamená "razit peníze", může to samozřejmě znamenat "razit mince", ale to se opravdu přesně anglicky řekne "to coin the pennies", a to patrně proto, aby se nemuselo pleonasticky říkat "to coin the coins". Výraz "to coin money" má velice širokou konotaci a v dobách, kdy neexistovaly jiné, než kovové peníze, znamenalo jistě i zcela obecně "vydávat peníze". Tento význam nebyl nikdy před formulací Americké Ústavy změněn novou pozitivní definicí významu výrazu "to coin money" a ani taková definice uznána zákonodárnou autoritou, a tudíž platil, a to i v čistě právním smyslu i v době sepsání a schválení americké Ústavy v obecném smyslu.
A proto je z právního hlediska téměř nesporné, že výraz "to coin money" v clause I/8/5 znamená "vydávat peníze" ve zcela obecném významu (což navíc podtrhuje nepřítomnost členu).
To je můj právní i lingvistický názor a za ním si stojím. Právní relativisté budou samozřejmě hudrovat. Ale proti historii práva přirozeného a jeho závaznosti moc nic nenadělají, protože je to doslova tisíciletý úzus. (Nehledě na to, že v případě, že bycho přijmuli názor, že clausa I/8/5 mluví o "ražbě mincí", pak by zřejmě Kongres ve Spojených státech byl, mimo jiné své vážné funkce, také mincovnou.)
Námitkou uvšem může být onen výraz "foreign coin", kde by se z kontextu zdálo, že se snad přecejen i na počátku clausy I/8/5 mohlo jednat o "mince". Takový argument je chybný, protože význam slovního spojení "foreign coin" sice může zahrnovat i "cizí minci", ale to by se anglicky přesně řeklo "the foreign coin" . Výraz "foreign coin" v době formulace a schválení americké Ústavy a předtím, opět z historického důvodu, který jsem už uvedl u předchozího příkladu, měl naprosto patrně i uzuální i právní význam "cizí peníze" a to ve zcela obecném smyslu. Proto je námitka o kontextu nejen zcela chybná, co do výkladu, ale co do ducha navíc paradoxně potvrzuje, že v clause I/8/5 se jedná o obecné pojmy, které v právním smyslu sice zahrnují i "cizí mince", ale skutečný význam v kontextu celé klausy je mnohem širší a to přímo až do rozsahu obecného pojmu "peníze".
Proto jsem přesvědčen, že z právního hlediska clausa I/8/5 dává Kongresu Spojených Států, i v souvislosti s celým jejím právním, historickým, logickým i lingvistickým kontextem, suverénní právo vydávat americkou měnu a nikdo jiný než Kongres Spojených států a vzhledem k principům americké ústavnosti nikdo jiný takovým právem disponovat nemůže beze změny americké Ústavy.
3) "...kupní síla dollaru nemá nic společnýho s jeho krytím nebo nekrytím..."
Vůbec nic takového jsem ale ve svém článku netvrdil. Můj článek pouze poukazoval na možnu souvislosti mezi zcizováním základních práv daných Kongresu Ústavou v právním smyslu a potažmo ekonomickými a politickými důsledky, které z takového zcizení práv vyplynou. A to zde v podobě měny podléhající inflaci a deflaci, zcela podle uvážení soukromých právních subjektů, kteří nejsou nejen nijak kontrolováni a neexistuje běžný právní nástroj, jak být nad jejich chováním suverénem (což tedy s kupní sílou dolaru zcela úzce souvisí a nepochybně to odjímá část státní suverenity Spojených států, které se tak stávají závislé na bankéřích bez vlasti a morálních zásad a především pevné identity, vázané na život v ní - v případě Spojených států nábožensky svobodné). A že to přímo i nepřímo vede k úpadku americké svobody a demokracie obecně.
Na tomto místě bych dodal, že jsem to sice z důvodu krátkosti do onoho článku kromě příkladu prezidenta Jacksona nezahrnul, ale před tímto nebezpečím už výslovně varovali zakladetelé Spojených států, včetně například takových veličin jako Thomas Jefferson a Benjamin Franklin, a nepochybně si byli zcela jasně vědomi nejen toho, jak je to nebezpečné, ale právě odstranění tohoto područí považovali za jeden z nejvýznamnějších důvodů americké revoluce jako takové. - Ne-li ten nejvýznamnější vůbec.
4) "...zlatej standard by tak nejvíš dollar pohřbil nadobro..."
Tento názor úplně nesdílím ("pohřbil na dobro" jsou přinejmenším příliš silná slova), stejně ale jako názor, že krytí měny deposity je nutnou podmínkou její stability. Možná jsem byl špatně pochopen, ale smysl mého textu byl takový, že skeptici (ve vztahu k vlivu FED) sice říkají, že dlouhodobá inflace dolaru má něco společného se zrušením zlatého standardu 1933, ale já tento názor nesdílím a odmítám a naopak si myslím, že dlouhodobá inflace dolaru je jev, který je bez jakékoli demokratické kontroly zcela v režii Federálního rezervního systému a slouží pouze soukromým zájmům jeho odjakživa tajných akcionářů. Depositní krytí měny může sice částečně přispívat k její stabilitě na světovém trhu (v době míru), ale v případě Spojených států by bylo logicky (v souvislosti s finanční suverenitou) zcela na místě krýt svou měnu, když už, stříbrem, protože toho se na území Spojených států a tedy v dosahu jejich suverenity těží, co do přepočítatelné hodnoty, více než 12 krát více - jak se ostatně uvádí i ve filmu Moneymasters - stejně tak jako to, že zavedení zlatého standardu na místo stříbrného bylo defakto jasným pokusem o získání cizí kontroly nad částí státní suverenity Spojených států, protože nemají k dostatečnému množství zlata přístup.
Zlatý standard navíc zrušili v roce 1933 po Londýnské konferenci a v souvislosti s tehdejší světovou krizí po krachu 1929, s politikou FED to mělo pouze tuto vzdálenou souvislost. Například president Franklin D. Roosevelt na oné konferenci řekl, že "návrat k mezinárodní stabilitě musí být založen na stříbře namísto zlatě.” Výsledky Londýnské konference dokonce ve Spojených státech vedly ke kontroverzi takzvaného "gold ban", kdy pod pokutou až 10000$ bylo vlastnictví zlata v soukromých rukách zakázáno. Ve skutečnosti tedy zrušení zlatého standardu bylo jasně míněno jako pokus o přechod na stříbrný standard, nikoli primárně vydávání fiat money (peníze nekryté deposity) soukromými korporacemi. Ty totiž na rozdíl od státu nemají žádné možné prostředky, jak měnu krýt svou institucionální mocí, protože jednodušše kromě směšných řečiček na adresu veřejného mínění v jimi ovládaném tisku žádnou vpravdě skutečnou nemají.
5) "...A nemá nic společnýho s blahobytem..." Autor má, jak soudím z kontextu, patrně na mysli: "...kupní síla dollaru ...nemá nic společnýho s blahobytem..."
Ano, je to tak. Sama o sobě ne. Je to složitější. Ale ne zase tak moc.
Pokusím se to vysvětlit: Peníze se musí nejprve za něco získat, třeba výměnou za práci v podobě platu, a pak máme v ruce určitý počet bankovek nebo mincí, za které je možné, podle cen, něco koupit. Blahobyt tedy závisí (čistě v souvislosti s penězmi) jak na směnném kurzu činnost-peníze tak na směnném kurzu peníze-zboží. Bez zákona a demoratického státu, který je ho schopen také prosadit, by ale existovalo nebezpečí, že pokud se zaměstnavatel rozhodne, že například za den práce nám dá jen 20 korun, protože i ostatní zaměstnavatelé nedělají nic jiného, než dávají zaměstnancům řekněme 18 korun za den práce (v tom případě budeme s 20 korunami "relativně dobře placení") a naopak prodejci zboží se všichni rozhodnou, že rohlík bude stát 100 korun (bude "relativně draho") - pak z nás budou rychle žebráci a umřeme hlady i kdzbysme zrovna věděli o pekařství, kde mají rohlík za 90. Samozřejmě, přeháním. Před existencí protimonopolních a protikartelových zákonů to tak ale do značné míry bylo, a skutečně se stávalo, že umírat hlady nebylo - i velmi často v souvislosti s nízkou cenou práce vůči vysoké ceně základního zboží - nic neobvyklého. Říkalo se tomu "divoký kapitalismus" a nabylo to - s nešťastným rozpadem toho nejlepšího z morálního vlivu křesťanských církevních zákonů - mezinárodních rozměrů.
Proto má také zákonodárce v Ústavě spojených států v souvislosti s penězi od začátku zaručeno suverénní a rozsáhlé právo: "...upravovat jejich hodnotu a hodnotu cizích peněz" (a ještě samozřejmě další práva v souvislosti s tím - jako stanovovat spravedlivé daně, cla a poplatky - aby vnější vliv na svoji suverenitu mohl v případě potřeby dále omezit).
Blahobyt tedy, jestli má s něčím v souvislosti s penězi co společného, tak s tím, jak moudře zákonodárci regulují hodnotu měny jak ve vztahu k práci tak ve vztahu ke zboží a službám a potažmo: kdo přesně k tomu má suverenitu. Tedy i v tomto bodě byli zakladatelé Spojených států prozíraví a napsali to do své Ústavy jasně - že tuto suverenitu má výslovně Kongres.
Že i toto právo zcizila FED (právo vydávat měnu bylo zcizeno již několikrát předtím) - pouhými třemi hlasy v opuštěném Senátu před vánoci 1913, a že to prezident Wilson podepsal (čehož podle určitých pramenů do konce života litoval jako své největší chyby) - je sice jasným příkladem nemoudré a neprozíravé politiky. Nicméně na platnosti Ústavy Spojených států to nic nezměnilo. Jen se prostě do zákona zavedlo něco, co je s ní v rozporu. Jak duchem, tak literou. Jak historickým kontextem, tak i logikou.
Pozadí a důsledky této neprozíravosti politiků a jasného podvodu (vzhledem ke kampani v již tehdy jimi ovládaném tisku s tím spojenou) ze strany bankéřů, jsou tak rozsáhlé, že je zde není možné ani vyjmenovat.
Částečně jsem na ně poukázal ve svém článku, nicméně vyzývám zvídavé a inteligentní čtenáře, aby toto staleté tabu prolomili svou diskusí.
Neboť svobodu ztratí ten, kdo ztratil pojem, co to slovo znamená. Podobně, jako se ztratil pojem o tom, co skutečně znamená clausa I/8/5 Ústavy Spojených států amerických a tím i původní hlavní účely jejich založení - svoboda a nezávislost.
© Jan Zeman, 2007, Tento text může být volně šířen v nezměněném znění a s uvedením této poznámky; jeho překlad do kteréhokoli jazyka ale autor podmiňuje písemnou autorizací překladu a podmínkou, že spolu s textem musí být přeložen i text "Výročí největšího podvodu dějin?", ve znění zveřejněném na internetové adrese uvedené výše v tomto textu.
1) detailní právní výklad zákona + právní historie celého podvodu: ZDE
2) podrobná historie federálního rezervního a daňového systému včetně příkladů úspěšných kauz odpůrců daní a souvislosti celé věci s teroristickými útoky z 11. září: ZDE
4) současná výše amerického státního dluhu: ZDE
zdroj: Jan Zeman
-------------------------------------------------------------------------------------------------
6.3.2012
Případ Fed versus USA (a zbytek světa)
Říká se, že pod svícnem je největší tma. Ukrývá se největší nebezpečí pro americkou – a světovou – ekonomiku v jejím samotném epicentru? Americká „centrální banka“ je instituce, nad níž se příslovečně vznáší řada nepříjemných otazníků.
To video se stalo na internetu hitem. Americký komik Jon Stewart si ve svém známém satirickém pořadu The Daily Show nedávno lámal hlavu nad tím, proč média mlčí o Ronu Paulovi, republikánském uchazeči o prezidentskou kandidaturu. Ve chvíli, kdy televizní stanice MSNBC ukazuje výsledky se skóre jednotlivých politiků a zmiňuje prvního Mitta Romneyho, druhého Ricka Perryho a… – a v pořadí čtvrtou Michele Bachmannovou. „Za kým? Čtvrtá za kým?“ volá úpěnlivě Stewart a publikum se může potrhat smíchy.
Renomovaný deník New York Times patří k těm, které o Paulovi mlčí. Podle nich se texaský kongresman diskvalifikoval „propagováním žvástů o zrušení Federálního rezervního systému či seškrtáním třetiny amerického rozpočtu i celé zahraniční pomoci“. Opravdu jsou to ale takové žvásty? (Paulovi také uškodilo, že před desítkami let šířil letáky údajně rasistického obsahu, což přišlo v souvislosti s jeho prezidentskou kampaní loni znovu na přetřes; hlavním důvodem ostrakizace však byly právě jeho názory na bankovnictví.)
Ve světle informací, které právě díky Ronu Paulovi vypluly na veřejnost, se přístup a výběr témat, o kterých New York Times (ne)píší, jeví skutečně zajímavě. Loni totiž Paul navzdory bankéřům prosadil mimořádný audit Federálního rezervního systému (Fed), americké centrální banky, kterou dlouhodobě označuje za hlavního viníka prohlubující se finanční krize.
Paul? Ron Paul?
Neznáme, tvrdí americká média…
Oficiální částka, na kterou přišlo americké daňové poplatníky zachraňování investičních bank, jež kvůli svým spekulacím s rizikovými deriváty de facto zkrachovaly, se ve všech médiích včetně New York Times uváděla jako 1,2 bilionu dolarů.Audit ale ukázal, že Fed poskytl v tajných půjčkách a zárukách bankám více než dvacetinásobek, přičemž jen do Goldman Sachs, nejmocnější z nich, putovalo hned 814 miliard. A že peníze putovaly nejen do amerických ústavů, nýbrž i do Deutsche Bank nebo Royal Bank of Scotland.
„Po výsledku tohoto auditu nyní víme, že Fed poskytl víc než 16 bilionů dolarů největším finančním institucím a korporacím ve Spojených státech a v celém světě,“ prohlásil například vermontský nezávislý senátor Bernie Sanders.
„Po výsledku tohoto auditu nyní víme, že Fed poskytl víc než 16 bilionů dolarů největším finančním institucím a korporacím ve Spojených státech a v celém světě,“ prohlásil například vermontský nezávislý senátor Bernie Sanders.
Šestnáct bilionů dolarů, to už by si zasloužilo titulní stránku a pořádný humbuk, nemyslíte? Zvlášť, když vyšly najevo další pikantnosti. Například finančník Jamie Dimon – šéfoval bance JP Morgan Chase a zároveň zasedal v představenstvu newyorského Fedu. Ze záchranného balíčku, o němž newyorský Fed spolurozhodoval, dostala jeho banka stovky miliard dolarů.
Hlavní média se výbušným materiálem přesto téměř nezabývají a až na agenturu Bloomberg jej marginalizují stejně jako Rona Paula. Šéf Fedu Ben Bernanke bryskně přispěchal s prohlášením a dopisem právníkům Bloombergu, kde redakci obviňuje ze lži se slovy, že žádné peníze neposkytl, ale půjčil, a že to bylo mnohem míň. Asi jako když český bulvár psal o tom, jak fotbaloví reprezentanti platili v hotelu 41 tisíc za prostitutky, a kapitán Tomáš Ujfaluši hlásil, že 1) to není pravda a 2) ta částka taky nesedí.
Když půjčka není půjčka
Je pravda, že skutečné sumy se opravdu není lehké dobrat. Fed trvá na 1,2 bilionu dolarů, Bloomberg operuje s částkou 7,7 bilionu dolarů, senátor Sanders a úřad pro vládní rozpočtovou odpovědnost, Government Accountability Office, se 16 biliony. Podle Levyho ekonomického institutu při newyorské Bard College, který provedl komplexní studii a na zpřístupněná čísla Fedu – poprvé v historii – se podíval pěkně do hloubky, je ale částka, kterou Fed utratil na záchranu bank po celém světě, mnohem vyšší: 29 bilionů dolarů (ta cifra je 29 000 000 000 000 dolarů). Jak říkají Američané, čert je totiž v detailu. Záleží na tom, jak se věci pojmenují a podají. Tisknutí nových bankovek se také říká kvantitativní uvolňování, a nedávná akce, kdy Fed poskytl Evropské centrální bance dolary, se označuje jako „dohoda o dočasném zvýšení dolarové likvidity“. Technicky to prostě půjčka není.
Profesor L. Randall Wray, ekonom z Kansaské univerzity a autor několika knih o monetární politice, upozorňuje, že existují tři různé způsoby, jak výši pomoci bankám měřit. A pomáhá si analogií Fedu s barmanem, který nalil večer bankéřům šest panáků na sekeru, v tomto případě s úrokem. Riskuje tedy, že přijde o šest panáků. To je suma 1,2 bilionu, které se drží Fed. Podle Wraye je ale důležitější celkový počet panáků nalitých opilým bankéřům za týden, měsíc či rok. Pokud jde totiž o těžké alkoholiky, údaj, kolik panáků jim nalil barman na dluh určitého večera, je k ničemu; jen druhý způsob nám umožní pochopit, jak často měli bankéři- pijáci hluboko do kapsy. Seriózní diskuse o postřehu profesora Wraye jsme se nedočkali. Místo toho jej kolegové ekonomové označili za lůzu.
A pak je tu ještě třetí rozměr, který vysvětluje realitu finančního systému a kondici světových bank asi nejlépe. Fed zavedl několik úvěrových programů a záruk s komplikovanými názvy jako TARP (Troubled Asset Relief Programm), PDCF (Primary Dealer Credit Facility), TAF (Term Auction Facility) či TALF (Term Asset-Backed Securities Loan Facility). Některé programy byly krátkodobé, s rychlým nárůstem úvěrování, které bylo dočasné – poté, co byly půjčky splaceny, program skončil. Jiné trvají léta. Suma 29 bilionů dolarů tedy ukazuje, kolik stálo Fed celkově „uklidnění“ trhů, tedy půjčky, výdaje (například odkupování toxických hypoték) a záruky, nepočítaje v to záruky, které nebyly využity. A kdo dostal nejvíc? Například devět bilionů nateklo jen do pěti bank – Merrill Lynch, Citigroup, Morgan Stanley, Bear Stearns a Bank of America. V nedávném článku pro deník Le Monde položil rozčilený francouzský premiér zajímavou otázku: „Je normální, že soukromé banky, které se zpravidla financují u centrálních bank úvěry s jednoprocentním úrokem, mohou v době současné krize získat úrok ve výši 0,01 procenta, zatímco některé státy musejí platit úrok 600krát či 800krát vyšší?“ Ale nepředbíhejme.
Ať už je těch bilionů osm, šestnáct nebo devětadvacet, je zjevné, že Fed posílal peníze do amerických a evropských bank bez vědomí veřejnosti a Kongresu a jeho zacházení s čísly se jeví řekněme jako velkorysé. Požadavek větší otevřenosti americké centrální banky a snaha debatovat o jejím fungování se po těchto nových zjištěních tedy nejeví jako neopodstatněné.
K lepšímu pochopení úlohy Federálního rezervního systému v měnové politice Spojených států amerických možná lépe poslouží následující příběh.
„Řekli nám, abychom se neoslovovali pravými jmény. Byli jsme poučeni, abychom přicházeli po jednom a co nejméně nápadně na železniční stanici na břehu Hudsonu v New Jersey, kde bude stát připravený automobil senátora Aldriche. Služebnictvo a posádka vlaku možná znali totožnost jednoho nebo dvou z nás, ale neznali všechny. Věděli jsme, že k odhalení prostě nesmí dojít, jinak by veškerý čas a úsilí byly promarněny. Kdyby se zveřejnilo, že se naše skupina dala dohromady a sepsala návrh zákona o bankovnictví, tento návrh by neměl šanci projít Kongresem,“ vyprávěl v roce 1935 v týdeníku The Saturday Evening Post bankéř Frank Vanderlip, který se této zvláštní schůzky zúčastnil.
Rychlá privatizace
Setkání z roku 1910 popisuje také kniha The Case Against the Fed slavného ekonoma rakouské školy Murrayho N. Rothbarda. O co tak tajného tehdy vlastně šlo? Rok po bankovním a burzovním kolapsu, přiléhavě pojmenovaném Panika roku 1907, kdy byla podlomena důvěra veřejnosti v největší banky, americký Kongres sestavil Federální finanční komisi. Ta měla za úkol prošetřit, zda za panikou nestojí samotní nejmocnější bankéři (což zřejmě opravdu stáli), a doporučit bankovní reformy, aby se podobné události neopakovaly. Předsedou komise byl jmenován senátor Nelson Aldrich. Tady se ovšem stal kozel zahradníkem. Aldrich měl blízko k nejmocnější bankéřské rodině Morganů a později se díky sňatku své dcery stal členem rodiny Rockefellerů.
Aldrich se vydal na cestu do Evropy, kde strávil dva roky konzultacemi s hlavními soukromými bankéři Anglie, Francie a Německa. Po svém návratu pozval několik přátel na onu utajovanou schůzku (pod záminkou lovu na kachny). Kromě zmíněného Franka Vanderlipa z National City Bank of New York spojené s Johnem D. Rockefellerem se zde sešli i ostatní bankéři, které měl Aldrich vyšetřovat: například Paul Warburg z Kuhn, Loeb and Company, Henry P. Davison, starší partner u J. P. Morgan, či Benjamin Strong, vedoucí J. P. Morgan Bankers Trust a pozdější první šéf Federálního rezervního systému. Za devět dní vznikl návrh zákona na soukromou centrální banku. Protože republikáni zrovna ztratili ve sněmovně většinu, o Aldrichově plánu s drobnými úpravami se hlasovalo až o tři roky později.
Sídlo současného šéfa Fedu.
Ben Bernanke: „Budeme shazovat peníze z vrtulníků!“
Dvaadvacátého prosince 1913 se Kongres vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch soukromé korporace. Od roku 1914 je tak každý dolar, který Fed vytiskne, vládě Spojených států půjčován s úrokem.
Veřejnosti bylo tehdy vysvětleno, že Federální rezervní systém bude kontrolovat množství peněz v oběhu, a bránit tak inflacím a velkým krizím. Co ale vyplývá z faktu, že každý dolar, který kdy Fed vytvořil a půjčil vládě či soukromým institucím, se mu musí vrátit i s úrokem? Ano, že dluh nelze fakticky nikdy splatit. S trochou nadsázky – i kdyby vláda splatila všechny vypůjčené peníze, kde vezme peníze na úrok? Musí si je vypůjčit. A od koho? Od Fedu. Nebo si je vezme od vlastních obyvatel formou daně z příjmu, která ostatně byla zavedena prostřednictvím 16. dodatku americké ústavy v době, kdy vznikal Fed.
Federální rezervní systém tvoří dvanáct regionálních „centrálních“ bank (New York Fed, Boston Fed atd.). Každou z těchto bank zase vlastní různé komerční banky; v jakém poměru a vůbec které to jsou, však veřejnost neví. Vláda žádný podíl nedrží. Rozhodování ovlivňuje pouze prostřednictvím Rady guvernérů. Ale stačí to?Vždyť například Timothy Geithner, současný ministr financí, do této funkce přišel jako šéf newyorského Fedu. Velmi často se ministři financí rekrutují z investiční banky Goldman Sachs, jako třeba v případě Bushova ministra Hanka Paulsona. Ten do doby svého příchodu do vlády šéfoval bance, která dlouhodobě prokazatelně lhala – klientům prodávala rizikové produkty, jež interně nazývala „sračkami“, měla je pojištěné a ještě si sázela, že to celé praskne. A aby to mohla dělat v co největším množství, její mocný šéf se v roce 2004 zasadil, aby nebyl omezen poměr mezi penězi, které banka vlastní, a těmi, které si půjčuje, takzvaná páka. Čím víc tedy banky těchto balíčků prodaly, tím víc vydělaly. Když v roce 2008 přišla krize, banky zachránil Fed a Paulsonovo ministerstvo financí.„
Většina lidí chápe, že Fed kontroluje americkou monetární politiku, ale věří, že je součástí vlády – jak by se také dalo čekat, když se jmenuje ,federální‘. O čem ale nemají ani ponětí, je, že peníze jsou tvořeny bankovním systémem. Často ani ekonomové a bankéři nedokážou pochopit, že když poskytují půjčky svým klientům a připisují jim na účty kredit, fungují jako součást systému vytváření peněz,“ píše v jednom článku Stephen Zarlenga, autor knih Zapomenutá věda peněz či Mytologie peněz – příběh moci. „To, co používáme jako peníze, nevydává vláda, nýbrž soukromé banky.“
I autor tohoto textu si dřív myslel, že když si člověk bere hypotéku, banka mu půjčí peníze, které má z vkladů od klientů. Omyl. Po podpisu úvěrové smlouvy banka klikne myší a peníze „vytvoří“. Jak? To je tajemství takzvaného bankovnictví částečných rezerv. Jestliže povinná rezerva, kterou Fed stanoví, činí 10 procent, banka musí mít deset procent vkladů, avšak ostatních devadesát smí půjčovat. Nepůjčuje ale peníze, které má na účtech. Vytvoří nové peníze a ty pak půjčuje. Tedy, pokud někdo uloží do banky 1000 dolarů, banka může vytvořit dalších 9000 nových dolarů pomocí pouhého záznamu účetní položky, a potom je někomu půjčit na úrok. Na základě peněz, které se bance vrátí od dlužníka, si může takto „vytvořit“ další peníze. A tak pořád dokola.
Stejná tvorba peněz, které přibývají v systému tím, že banky dávají úvěry, se nakonec stává i zdrojem financování amerických dluhopisů, které vydává vláda. Bývalý šéf bankovní a měnové komise Wright Patman systém popsal slovy: „Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi logicky a rozumně ospravedlnil, že si federální vláda musí vypůjčit na používání svých vlastních peněz. Věřím, že přijde čas, kdy budou lidé požadovat, aby se to změnilo. A že se to stane ve chvíli, kdy to pochopí a obviní vás i mě a každého, kdo je spojený s Kongresem, že nečinně přihlížel a souhlasil s pokračováním tak idiotského systému.“ Nechme teď stranou, proč je v mainstreamových médiích debata o fungování Fedu v podstatě tabu. Kdo požaduje, aby byl systém alespoň transparentní, dopadne jako Ron Paul či L. Randall Wray a je označen za extremistu či diletanta.
Neprůhlednost této klíčové instituce pak logicky nahrává nejrůznějším konspiračním teoriím. Pokud obrovsky vydělávám na vytváření peněz, proč by neměl být můj zájem podpořit situace, za kterých je třeba se víc zadlužit? Například finanční krize a následná záchrana bank či konflikt v Iráku, který začal zfalšovanými důkazy, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení?
Kletba levných peněz
Fed samozřejmě není problém jen Ameriky. Dolar funguje od zrušení zlatého standardu v roce 1971 jako světová rezervní měna. Americké (ale i anglické, německé, japonské atd.) banky během let 2000–2008, kdy rostla obrovská hypoteční bublina, prodávaly rizikové hypotéky zabalené do balíčků „komplexních derivátů“ investorům po celém světě. Nestaraly se o to, jestli hypotéky někdy někdo splatí, jelikož si balíčky pojistily. Mohly si pojistit i balíčky, které nevlastnily, stejně jako se proti jejich pádu mohli pojistit spekulanti. Čím víc těchto toxických produktů banky do celého světa prodaly, tím víc vydělaly. A na to si půjčovaly rekordně levné peníze. Jen čtyři největší banky půjčovaly v hypotékách 600 miliard dolarů ročně po dobu deseti let. Levné peníze způsobily obří růst cen nemovitostí. A všechny tyto nové peníze se staly součástí měnové zásoby, která během deseti let vzrostla o víc než 112 procent, což je víc než v celé předchozí historii Spojených států. Jinak řečeno, využití hledalo příliš mnoho nových peněz najednou. Našlo je v nemovitostech, což mělo za následek největší realitní boom v dějinách.
Všichni prodělají, jen bankéři dále zbohatnou:
sídlo banky Goldman Sachs, největší budovy Jersey City
Když ale lidé přestali být schopni půjčky splácet, tyto virtuální peníze zase zmizely. Po prasknutí bubliny se měnová zásoba prudce snížila a hrozila obrovská deflace. Proto banky dostaly nové peníze od Fedu, tedy od daňových poplatníků. Dluh se pouze přenesl, stejně jako jinde ve světě, z bank na státy. Ale nezmizel. Naopak dál roste.
Dluh samotných Spojených států činil ještě v roce 2007 devět bilionů dolarů; dnes je to šestnáct bilionů a zvyšuje se rekordním tempem. Pokud by se USA snažily dluh snížit nebo aspoň zpomalit jeho růst a Fed by přestal vytvářet nové peníze a ty půjčovat vládě nebo za ně kupovat většinu amerických dluhopisů, protože o ně ve světě prudce klesá zájem, okamžitě zkrachují. Tři čtvrtiny HDP země tvoří spotřeba, a celou polovinu spotřeba vládní. Nastala by obrovská vlna bankrotů, vyvlastňování domů a katastrofální nezaměstnanost. A také by zkolaboval celý globální finanční systém. Navíc deflace, tedy nedostatek peněz v ekonomice, kdy klesají ceny zboží ruku v ruce s příjmy, a jediné, co neklesá, jsou dluhy, je varianta, které se Fed tak děsí, že by Ben Bernanke podle vlastních slov „raději shazoval peníze z helikoptér“.
Jenomže tempo, kterým Fed lifruje dolary do oběhu, může lehce způsobit opačný problém. Peníze budou ztrácet svoji hodnotu, zboží bude stále dražší. V extrémním případě se lidé budou jakékoli hotovosti chtít zbavit tak rychle, že nakoupí cokoli, co má nějakou reálnou hodnotu – například zásoby potravin. Ekonom John Williams, autor serveru Shadowstats.com, kde polemizuje s oficiálními vládními statistikami, hyperinflaci vidí jako nevyhnutelnou. Poznáte ji podle něj tak, že „stodolarová bankovka se bude hodit spíš než k placení mnohem víc jako toaletní papír“. V takové chvíli klesá důvěra v měnu rychleji, než může být vytisknuta. Ostatně od začátku minulého století ztratil dolar už neuvěřitelných 98 procent své hodnoty. Jediný, kdo nebude v případě děsivé inflace ožebračen, jsou ti, kteří to mají k tiskárně peněz nejblíže – vládní garnitura a bankéři. Ti dostávají bankovky s přidanými nulami jako první, předtím, než jsou zohledněny v cenách zboží, což umožňuje elitě přežít pohromu bez větších obtíží.
Pokud budou USA pokračovat podobně jako dosud, tedy neustálým zadlužováním, teoreticky to ještě chvíli může fungovat. Je třeba stále rychlejšího a mohutnějšího nalévání peněz do ekonomiky – čímž ovšem rychleji mohutní i dluh. Není divu, že to na světových trzích vyvolává nervozitu. Záleží totiž jen na tom, než například Číňanům povolí nervy a budou se chtít zbavit papírů, kde je napsáno, že jim Amerika dluží – Amerika, jejíž zahraniční obchodní bilance je prudce záporná, čínské zboží nakupuje kromě nových dolarů i formou vydávání dluhopisů. Problém je v tom, že americká schopnost Číňanům dluh někdy v budoucnu splácet se limitně blíží nule. Číňané už to pochopili a své dolarové rezervy se rozhodli snížit ze tří bilionů na jeden například nákupem dalšího zlata.
Americké dluhopisy, tedy další potenciální dolary, jsou také časovaná bomba. Více než polovinu jich za nově vytvořené peníze skupuje samotný Fed. A čím dál víc lidí tuší, že se něco opravdu nepěkně pokazilo, vyčkává a přestává utrácet. Pokud by ale přestali dluhopisy ostatní, tedy státy a investoři, nakupovat, či nedej bože začali prodávat, nastane… opět hyperinflace.
Gonzalo Lira píše renomovaný ekonomický blog, kde přemýšlí o věcech, jež se v New York Times nedočtete. Působivě vysvětluje, že k hyperinflaci, tedy ztrátě důvěry v měnu, může snadno dojít i uprostřed počínající deflace, ve které se právě nacházíme. A to dokonce během pár hodin. „Jednoho dne, když se zrovna na trhu neděje nic výjimečného, ovšem všeobecná nervozita dosahuje horečnaté úrovně (jak jsme toho svědky už nějakou chvíli), náhle o trochu poskočí ceny některé klíčové komodity, třeba ropy. Manažeři investičních fondů se pokusí vydělat na vzrůstu dané komodity, a tak začnou zničehonic prodávat své – třeba americké – dluhopisy, protože nic výhodnějšího na prodej v tu chvíli mít nebudou. A protože to bude těsně před velkou aukcí dluhopisů, Bernanke nabízené dluhopisy skoupí, aby udržel nízké výnosy jednak v rámci boje proti deflaci, ale samozřejmě i s ohledem na úroveň financování státního dluhu. Nákup však provede tak masivním způsobem, že manažeři fondů vrhnou do jeho čekající náruče ještě víc státního papíru. Fed si celou situaci vyloží jako run na státní dluhopisy, protože si je dobře vědom šeptandy na trzích, že americké dluhopisy jsou bublina. Proto skoupí všechny dluhopisy v dohledu, samozřejmě v zájmu držení ,cenové stability‘ a ,uklidnění trhů‘.
Klíčovou roli v tomto dramatu ale sehrají velké banky, které nebyly znárodněny, a přitom se těší všem hlavním pozitivům znárodnění, a zároveň mohou stále jednat z vlastní vůle a ve vlastním zájmu. Jejich ředitelé totiž ihned pochopili, že chtějí-li se dostat ke korýtku přecpanému všemi těmi státními dobrotami – bail-outy, likviditou a hlavně slaďoučkými bonusy –, musejí tančit, jak Fed píská, a skupovat dluhopisy. Tím vlastně pomáhají maskovat monetizaci státního dluhu, jíž jsme svědky už od roku 2008, kdy Fed začal od bank skupovat toxická aktiva. Jakmile ale nezkrachovatelné banky zaznamenají run na státní dluhopisy, zapomenou na nepsanou dohodu a dají přednost vlastnímu zájmu – jako jedny z prvních začnou odprodávat dluhopisy ve velkém. Budou předvojem nadcházející tsunami.
A tak začne fáze paniky – fondoví manažeři uvidí, že Fed hromadně skupuje dluhopisy, zatímco banky je hromadně odprodávají. I oni proto začnou prodávat. Budou si dobře vědomi toho, jak křehká je americká ekonomika, jak předlužená je federální vláda, že americké dluhopisy už připomínají ty řecké. Takže jakmile začne Fed hromadně skupovat státní dluhopisy, aby podepřel jejich cenu, řeknou si, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena.“
O důvěřivém krocanovi
A kam své nově vytištěné peníze investují? „Než onen děsuplný den skončí, komodity všech tvarů a barev – vzácné i průmyslové kovy, ropa, potraviny – vyletí až k Měsíci. Nebude to však proto, že běžní občané ztratili důvěru v dolar (k tomu dojde až v následujících dnech), nýbrž proto, že dluhopisy přestanou být jistým uchovatelem hodnoty. Tím se v časech paniky stanou komodity, stejně jako za něj platily státní dluhopisy, jakmile před dvěma třemi lety zkysly všechny ty hypoteční papíry,“ píše Lira.
Doufejme, že k něčemu takovému nedojde, a „konec světa“ nenastane. Na druhou stranu, ať už dojde k deflaci, či inflaci, nebo se podaří bankéřským a vládním kouzelníkům systému virtuálních peněz (zadlužená Evropa dle všech dostupných signálů bude tisknout podobně jako Fed) prodloužit čas na hadičkách, nakouknutí do historie nabízí překvapivě mnoho paralel. Stejným způsobem se složily v 5. století před Kristem zadlužené Atény a později i mocný Řím. To když vládci dostali nápad, že naředí-li tisíc zlatých mincí jiným kovem, můžou utratit dva tisíce. Na konci zbyla jen obrovská hromada bronzových plíšků. A vrátili se ke zlatu, které si jako jediné v takových časech uchovává hodnotu. Ale to už je jiné téma.
Každopádně si dobře rozmyslete mediální rady analytiků velkých amerických bank, kteří vybízejí k nákupu dolaru (který si sami se ziskem tisknou), a raději sami přemýšlejte, jestli není všechno trochu jinak, než se jeví z médií.
To, že jsme vydáni napospas malé skupině mocných a bohatých, si uvědomuje čím dál víc lidí. Například jeden z nejznámějších současných ekonomů Jeffrey Sachs v prosinci napsal: „Realitou dneška je svět, v němž se bohatství přetavuje v moc a ta se poté zneužívá s cílem rozšířit osobní bohatství na úkor chudých lidí a životního prostředí. Když mocní ničí přírodu, pod falešnými záminkami rozpoutávají války, rozdmýchávají sociální neklid a přehlížejí nelehký úděl chudých, jako by si neuvědomovali, že za to zaplatí vysokou cenu i oni sami a jejich děti.“ Proto máme stále naději, že nedopadneme jako ten krocan v bestselleru filozofa Nassima Nicholase Taleba Černá labuť o nečekaných událostech extrémního dopadu, o kterých se později říká „vždyť to přece bylo jasné“: Krocan je denně krmen lidskou rukou, a tudíž přesvědčen, že se tak děje v jeho vlastním zájmu. Jednoho středečního odpoledne, krátce před dnem Díkůvzdání, však krocana potká něco nečekaného, co jej přiměje toto přesvědčení důkladně zrevidovat.
zdroj: Milan Vidlák - Právo & Byznys
----------------------------------------------------------------------------
Ron Paul – End the Fed
Za všechny ekonomické krize v moderních dějinách nesou odpovědnost centrální banky, a především činnost americké federální rezervní banky Fed. Jsou to právě centrální banky, které svými zásahy do ceny peněz – nejzákladnější ceny na trhu – způsobují hospodářský cyklus. Tyto teze v současné době znějí takřka jako kacířství, za které sice nehrozí upálení na hranici, ale přinejmenším útrpný úšklebek renomovaných a věhlasných ekonomů. A ignorantský výsměch široké veřejnosti papoušků.
Přitom je to zcela prosté a logické. Centrální banka vyvolá svou politikou levných peněz honbu za úvěry, podnítí falešný růst a nafukování bubliny v tom či onom segmentu trhu – například v nemovitostech. Rozjede se pyramidová hra, až do chvíle, kdy si dostatečný počet lidí uvědomí, že nynější ceny jsou naprosto nesmyslné, a toto „prozření“ vyvolá vlnu prodejů a ceny začnou strmě padat. A tato lavina spolu samozřejmě strhne další – akciové fondy, investiční banky, i jednotlivé výrobní podniky a domácnosti. Nastává krize, jejíž hloubka je úměrná tomu, do jaké míry centrální banka udržovala cenu peněz pod skutečnými možnostmi ekonomiky.
Toto je, velmi stručně řečeno, teorie, pomocí níž vysvětlují hospodářský cyklus ekonomové rakouské školy. Jak často je takovémuto zdůvodnění příčin současné ekonomické krize umožněno zaznít v médiích bychom mohli spočítat na prstech. Natož aby takový výklad zazněl z úst politika. Renomovaní ekonomové a politici místo toho donekonečna opakují (s vírou, že dostatečně dlouho opakovaná lež se stane pravdou), že trhu bylo ponecháno až příliš mnoho volnosti, a že na vině je sobectví a nezodpovědnost finančních profesionálů. Slibují, že jimi navrhované regulace a intervence už budou dostatečné, a celý mechanismus hospodářského cyklu bude již jednou provždy patřit minulosti. A lidé jim to věří – až do prasknutí další bubliny.
Naštěstí se i v politice, která je dnes spíše jarmarkem laciných frází a jednoduchých pseudořešení než kolbištěm idejí, najde několik ojedinělých hlasů, kteří nejen že dokáží nazývat věci pravými jmény, ale kupodivu mají přesto (nebo snad právě proto?) podporu svých voličů. Jedním z nich je americký kongresman Ron Paul, o němž jsem předloni napsal článek Ron Paul – naděje pro Ameriku (NP, 7.1.2008) u příležitosti jeho kandidatury na post amerického prezidenta. Ron Paul sice, i přes nesmírnou podporu, které se mu dostalo na internetu, v republikánských primárkách propadl a kandidaturu stáhl, stále však pokračuje ve své práci, sype písek do už tak dost zrezivělého soukolí amerického kolektivismu a etatismu, a kromě činnosti v Kongresu píše články a knihy.
Jeho zatím poslední kniha End the Fed se úzce dotýká současné ekonomické krize, reaguje na otázky, které si krizí postižená americká veřejnostRon Paul - End the Fed klade, i na pozitivní reakce, kterých se Paulovi dostalo při jeho prezidentské kampani, kdy jedním z bodů jeho programu bylo výrazné omezení nebo nejlépe zrušení americké centrální banky Fed.
Ron Paul popisuje skryté, takřka konspiračně utajené, zřízení Fedu v zimě roku 1913, i motivace, které k němu vedly – snahu uchránit americký finanční systém před bankovními panikami a krizemi vyvolané úvěrovými expanzemi. Fed měl fungovat jako nejvyšší záruka za bankovní rezervy a zajistit tak dostupnost levných úvěrů bez nutnosti obávat se následných krizí. Ve skutečnosti je však existence Fedu, jak Ron Paul uvádí na datech National Bureau of Economic Research, doprovázena hospodářským cyklem roztočeným na plné obrátky: od založení Fedu postihly Ameriku krize a finanční panika v letech 1918-1919, 1920-1921, 1923-1924, 1926-1927, 1929-1933, 1937-1938, 1945, 1948-1949, 1953-1954, 1957-1958, 1960-1961, 1969-1970, 1973-1975, 1980, 1981-1982, 1990-1991, 2001 a 2007. Jestliže má tedy Fed chránit finanční systém před neblahým hospodářským cyklem, pak fatálně selhal. Paul dále na konkrétních číslech ukazuje růst cenové hladiny v Americe a klesání kupní síly dolaru.
Časté námitky, že Amerika byla postihována krizemi i před založením Fedu, a že tedy krize jsou neoddělitelnou součástí tržní ekonomiky, vyvrací Ron Paul vysvětlením jednotlivých případů krizí v 19. století. Ukazuje, že bez výjimky šlo o krize vyvolané rukou státu – ať už zřízením centrální banky (v USA bylo zřízeno postupně několik institucí s funkcí centrální banky) s právem emise nekrytých papírových peněz a narušením přirozeně fungujícího zlatého standardu. Zlatý standard byl nakonec postupně zlikvidován – nejprve nahrazen pseudostandardem zlaté devizy (na základě dohody z Breton-Wood) a v roce 1971 definitivně zrušen. A čtenáře možná překvapí skutečnost, která není všeobecně známa, že američtí občané měli od roku 1933 zákonem zakázáno vlastnit zlato. Zákon, na jehož základě bylo americké zlato zkonfiskováno, byl zrušen teprve v roce 1975.
Na zhoubnou činnost Fedu lze podle Paula nahlížet z několika směrů. Především jde o filozofický problém a morální důvody. Snaha o ekonomický systém založený na zdravých penězích je morální věcí – a je nemorální, aby tak důležitá věc, jako jsou peníze, byla nahrazena pouhými papírky, které může centrální banka jen tak vyčarovat z ničeho. Morální důvod, proč odmítnout centrální banku, jejíž hlavní funkcí je znehodnocování peněz, je stejný, jako důvody, kvůli nimž odmítáme (alespoň snad většina z nás) jakékoliv podvádění a lhaní. Morální přístup k penězům souvisí s morálkou v politice. Ustavičným nafukováním peněz rostou výdajové možnosti vlády, její vliv a dosah její moci – na úkor svobody. Ron Paul poukazuje na to samé, co měl na mysli lord Acton svým slavným výrokem, že každá moc přináší korupci, a čím větší moc vlády, tím větší je i míra její zkorumpovanosti.
Paul, jehož postoje vůči měnové politice byly utvářeny nejen studiem ekonomie rakouské školy a známostmi s jejími představiteli, ale i filozofií Ayn Randové, zde cituje pasáž z románu Atlas Shrugged, která se týká právě vztahu morálky, společnosti a peněz. „Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé, začnou nejprve ničit peníze, neboť peníze jsou pro lidi ochranou a základem jejich morální existence. Ničitelé se zmocní zlata a jeho majitelům nechají jen hromadu papíru.“
Neméně důležité je ekonomické hledisko. Ron Paul upozorňuje, že existence Fedu otvírá dveře centrálnímu plánování, umožňuje vládě pokoušet se usměrňovat ekonomiku podle přání politiků a lobbyistů, na základě určité formy centrálního plánu. Systém papírových peněz vytvářených z ničeho však zkresluje ceny a přináší na trh chaos. Důsledkem jsou chybná rozhodnutí bezpočtu firem, která se však navenek zdají jako správná. Až teprve po čase se ekonomická pravda vyjeví a vyjde najevo, že investované úspory (a peníze vypůjčené na úvěr) byly v podstatě vyplýtvány. Celý systém centrální banky tak podvazuje produkční potenciál ekonomiky, nedovolí mu efektivně se rozvinout. Naopak, hází klacky pod nohy firmám, které se snaží smysluplně a racionálně kalkulovat a odhadovat budoucí rizika. Politika levných peněz zakládá ekonomiku nikoliv na úsporách, které jsou postupně přeměňovány na kapitál, ale na úvěru. Inflační politika nahrává dlužníkům – včetně největšího dlužníka ze všech, tedy vládě.
Ron Paul podrobně rozebírá mechanismus, jakou roli hraje Fed v současné ekonomické krizi. Za hlavní příčinu samozřejmě pokládá nesmyslně nízké úrokové sazby, které umožnily boom úvěrů a hypoték. Během krize pak Fed funguje jako hlavní zdroj peněz pro financování záchranných balíčků. Všechny tyto záchranné balíčky jsou závislé na Fedu, který má moc vytvářet peníze z ničeho – což je stejná politika, která krizi způsobila, a dnes prý má přinést záchranu. Nemocné firmy tak nemají žádnou motivaci provést řádné ozdravení a restrukturalizaci, a náklady nakonec nesou obyčejní Američané, jejichž úspory jsou soustavně likvidovány prostřednictvím inflace. Firmám je tak vyslán signál, že není nutné mít v pořádku své účty, ale stačí, aby prostě byly dostatečně velké (too big to fail) a měly pokud možno vazby na Fed, a budou zachráněny.
Během své politické kariéry měl Ron Paul bezpočet možností setkat se tváří v tvář s bývalým i současným šéfem Fedu – Alanem Greenspanem a Benem Bernankem. Kongres si pravidelně zve předsedu Fedu „na kobereček“ a vyžaduje o jeho činnosti zprávy. Ron Paul ve své knize píše o rozhovorech s Greenspanem (který dlouhá léta prosazoval politiku levných peněz) i s Bernankem a uvádí jejich přepisy. Z odpovědí na otázky kladené Paulem je zřejmé, že oba šéfové Fedu si buď nejsou problémů, které Fed způsobuje, vědomi, nebo předpokládají, že se je dalším žonglováním s úrokovými sazbami může podařit zvládnout. Přitom Alan Greenspan byl kdysi dávno zastáncem svobodného bankovnictví a zlatého standardu. Paul se při jednom setkání Greenspana zeptal na jeho článek z 60. let s názvem Zlato a ekonomická svoboda, který je skvělou obhajobou svobodných peněz a trhu bez centrální banky. Greenspan prohlásil, že si na tento svůj článek pamatuje, a nezměnil by v něm jediné slovo – přesto dlouhá léta působil jako šéf instituce, která znamená pravý opak.
Jako cestu ven z problémů Ron Paul navrhuje, jak jinak, Fed zrušit a znovu zavést zlatý standard, který by konečně do měnového systému přinesl tržní řád, namísto státem plánovaného chaosu. Na peníze by se mělo nahlížet jako na speciální zboží, přirozeně vzniklé na svobodném trhu. Zboží, nejcennější komoditu ve společnosti, jejíž funkcí je pohodlná a neomezená směna. Jako postupné kroky k omezení vlivu centrální banky pak Paul navrhuje zákonně omezit moc Fedu emitovat nové peníze, zakázat Fedu financovat záchranné balíčky nebo vládní dluhy. A konečně umožnit Kongresu provést kompletní audit Fedu, což v podstatě nikdy nebylo možné, protože Fed smí mnohé své aktivity utajovat a jeho předseda se z nich nemusí Kongresu zpovídat. Najít pro takovéto reformy co nejvíc podpory v americké společnosti, je prvořadým úkolem Paulovy knihy.
Přestože je kniha End the Fed zaměřena na americkou situaci, v níž centrální banka funguje poněkud jiným způsobem, než je tomu jinde ve světě, je o odmítnutí centrálního bankovnictví jako celku. Zatímco Fed funguje spíše jako vládou posvěcený kartel největších amerických bank, který na jedné straně bankám dává možnost překonávat omezení trhu, a na druhé straně umožňuje vládě financovat její výdaje dalšími a dalšími emisemi peněz, ostatní centrální banky jsou v podstatě vládní instituce s určitou formální autonomií, bez otevřených vazeb na soukromý sektor. Tento rozdíl však není v principu důležitý, a základní principy – tedy ovlivňování úrokové míry a zákonný monopol na vydávání nekrytých peněz – jsou společné všem centrálním bankám na světě, a liší se pouze v míře vlivu. Knihu End the Fed, která bohužel nevyšla v češtině ale lze ji snadno objednat, se tedy vyplatí přečíst, už jen proto, že ukazuje, že idea centrálního bankovnictví rozhodně není tak pevná a neotřesitelná, jak se mnozí snaží tvrdit. Argumentů proti politice centrální banky je mnoho a postupem času, jak bude systém papírových, nekrytých peněz zdrojem hlubších a vážnějších krizí, dojde snad lidem, že peníze jsou až příliš důležité na to, aby mohly být ponechány v rukou státu.
--------------------------------------------------------------------
Velmi relevantní kniha (ke stažení v následném hypertextovém odkazu) TRH V ČASE A PROSTORU od Josefa Šímy - výstižně shrnuje argumenty proti centrálnímu bankovnictví včetně těch originálních, které vnesl do debaty Ron Paul.
-------------------------------------------------------------------------------------
Myslíte, že se Vás masivní tištění peněz Fedem netýká? Myslete 3x.
1) Tisknutí peněz americkou soukromou centrální bankou nás Čechy stojí desítky miliard korun ročně, protože Česká národní banka drží zhruba 600 mld. Kč v dolarech a eurech jako devizové rezervy. Pokud dolar nebo euro ztratí 10 procent na své hodnotě, tak Česká národní banka ztratí 60 mld. Kč (6000 Kč na občana), což není nic neobvyklého. Takto systematicky platíme každý rok globálním banksterům obrovské výpalné.
2) To, že neuhradíme svoje zahraniční dluhy z našich devizových rezerv nás stojí dalších 10 miliard korun ročně.
„Stát na jedné straně dluží bilion korun a platí z tohoto dluhu 6% úrok. Na druhé straně vlastní dluhopisy cizích států (v úschově u ČNB v podobě tzv. devizových rezerv) a inkasuje z nich 3% úrok. To je hloupost stejná, jako kdyby člověk chtěl koupit byt za milion, dal milion korun do banky za 3 % a vzal si hypotéku za 6 %.
Navrhuji tedy udělat „dluhový swap“. Konkrétně – české dluhopisy ve výši 180 miliard korun denominované v cizí měně splatit výnosem z prodeje cizích dluhopisů držených Českou republikou ve výši 180 miliard korun. Protože by šlo o obchod v cizích měnách, neměla by tato operace žádný vliv na kurz koruny. Stát by snížil státní dluh o 180 miliard korun a ušetřil by na úrocích ročně 10 miliard korun.
Podotýkám, že tyto cizí dluhopisy, které stát drží, nakoupila ČNB za nově vytištěné peníze v uplynulých dvaceti letech a zaplatili jsme je my všichni formou klesající kupní síly peněz.“
3) Měnová politika Fedu je jednou z hlavních příčin světové finanční krize. Politika peněz „zdarma“ po roce 2001 nafoukla obrovskou finanční bublinu, která ještě ani zdaleka nestačila splasknout. Jak říkal již Thomas Jefferson:
„Pokud Američtí lidé někdy dovolí, aby soukromé banky ovládaly záležitosti jejich peněz, nejprve inflací a poté deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, jim budou zabavovat jejich majetek, až se jejich děti jednoho dne probudí bez domova. A to na samotné zemi, kterou jejich otcové dobyli!“
Je euro řešením?
1. Není, protože ho ovládají ty samé finanční skupiny jako Fed.
2. Není, protože Evropská centrální banka začala také masivně tisknout peníze, aby zachránila krachující trh s evropskými dluhopisy, takže se dá také očekávat vysoká inflace i v eurozóně.
Co je řešením?
Uvědomit si, že globální měnový systém je ovládán skupinou darebáků.
Zachovat si českou korunu a vystoupit z EU.
Zaplatit, co nejvíce zahraničních dluhů z devizových rezerv a zbytek devizových rezerv uložit do zlata jako to dnes chystá třeba Čína.
Vystoupit z Mezinárodního měnového fondu, protože nás to stojí další miliardy.
Nevolit takové politiky (např. TOP09, ODS, ČSSD, KSČM), kteří za zády voličů budou posílat peníze do krachujících evropských ekonomik, jako se to již stalo s Irskem a Řeckem.
Připravit se nákupem zlata na možný totální světový finanční kolaps.
zdroj: REFORMY.CZ
---------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat